Příběhy

Expediční deník. Egypt, 7. Února - závěr Sedím u svého starého dubového stolu, který vrže pokaždé, když na něj položím ruku. Vedle mě stojí šálek s chladnoucím čajem a za oknem poletují sněhové vločky. Je až k neuvěření, že ještě před pár dny jsem se potila v horkém, prašném Egyptě, Stále ho mám před očima. Píšu tento zápis, abych si uchovala každý detail. Každý pocit, každou myšlenku, každé škrábnutí na stěně těch starobylých chodeb. Skříňka, kterou jsem přinesla zpět, teď leží na stole přede mnou. Je malá, ale vyzařuje z ní něco těžkého, něco, co není jen materiální. Když jsem ji poprvé otevřela, měla jsem pocit, že mi zastavilo srdce. Uvnitř byl náhrdelník – černý a zlatý, s přívěskem ve tvaru hada. Při pohledu na něj jsem měla pocit, že mě propichuje pohledem a pokládá mi otázky, na které jsem si zatím netroufala odpovědět. Vedle náhrdelníku ležel svitek, starobylý a křehký, jako by se chystal rozpadnout i pouhým dechem. Rozvinula jsem ho s maximální opatrností a přečetla si text, který byl napsán úhledným písmem, jež se v čase téměř nerozmazalo: „Pokud hledáš pravdu, nahlédni do svého nitra a buď k sobě upřímný.“ Četla jsem ta slova znovu a znovu, snažila se pochopit jejich hloubku. Pravdu? Celý život jsem strávila hledáním pravdy – v knihách, v dějinách, v ruinách starověkých civilizací. A teď mi někdo, snad Kleopatra, snad osud sám, říká, že všechno to hledání je zbytečné, pokud se nepodívám dovnitř sebe? Položila jsem svitek vedle skříňky a zírala na něj dlouhé minuty. Možná hodiny. Myšlenky mi vířily hlavou. Co znamená být k sobě upřímný? Je to přiznat s...

Expediční deník. Egypt, 12. ledna, další pokračování Třetí chodba mě vítá široká a honosná – jako by mi chtěla připomenout, že tudy kdysi kráčeli velcí lidé s ještě většími ambicemi. Vzduch má  zvláštní aroma – směs prachu, kadidla a něčeho, co nedokážu pojmenovat, ale co ve mně vyvolává pocit dávno zašlé slávy. Malby na stěnách zpočátku září živými barvami a komplikovanými vzory. Výjevy ukazují slavnostní ceremonie, honosné hostiny, trůnní sál plný uctivě skloněných hlav. Jenže čím dál jdu, tím víc se malby rozplývají, barvy blednou, obrysy se stírají, jakoby sám čas mávl rukou a rozmazal historii. Na konci chodby se otevírá místnost. Už na prahu je jasné, že tady čas vyhrál svůj zápas. Místnost byla kdysi nádherná – to je patrné i přes chaos, který v ní panuje teď. Skvostné černozlaté vybavení se rozlámané povaluje po zemi, trůn uprostřed leží převrácený, jeho zlacené opěradlo pokryté prasklinami. Stěny, kdysi jistě zdobené drahými materiály, se drolí a jejich kdysi honosné povrchy se teď třpytí jako drobné střípky vzpomínek. Na zemi leží sutiny a střepy, které skřípou pod mými kroky. Atmosféra je o to víc mystická, když puklinou ve stopě proklouzne stříbrný paprsek bledého měsíce, který mezitím nahoře vystřídal žhnoucí slunce. Najednou se uprostřed místnosti objevuje postava a mě se leknutím skoro zastavilo srdce, protože se jakoby zhmotnila ze svitu měsíce a zrnek prachu tančících v jeho paprsku. Je průsvitná, ale její přítomnost je neuvěřitelně skutečná. Kleopatra. Její nádherné rysy nejsou zcela ostré, jako kdyby byla stvořena z mlhy a stříbra. Nejskute...

Expediční deník. Egypt, 12. ledna, pokračování Po setkání s Nefertiti a návratu do haly zůstávám chvíli stát na místě, neschopná se pohnout. V ruce svírám tyrkysový šperk, jehož chladný povrch mě uklidňuje, a přemítám nad slovy, která mi řekla. „Pravda je mozaika,“ šeptám si pro sebe. Ano, ale jak mám tu mozaiku sestavit, když každý dílek má vlastní příběh? Konečně se rozhoduji. Druhá chodba – ta vlevo – mě volá. Vstupuji do ní, tentokrát s pocitem, že už mě nic nepřekvapí. A opět se pletu. Chodba, o poznání užší než ta první, má zvláštní červený nádech. Na stěnách defilují reliéfy bojovníků, kteří stojí v hrdých pozicích, v rukou zbraně a pohled odhodlaně upřený vpřed. Jako by mě chtěli varovat: „Sem nevstupuj, pokud nejsi připravena čelit boji.“ Vzduch ztěžkl, skoro cítím rez a železo, jako by mě obklopoval pach krve a písku. Na konci chodby se otevírá další místnost – rozlehlá, velkolepá, ale úplně jiná než ta první. Všechno zde hraje rudou a zlatou barvou. Stěny zdobí výjevy z bitev, válečné vozy tažené koňmi, lučištníci napínající tětivy, vojáci s kopími a štíty. Uprostřed místnosti stojí ohromná socha ženy – královny bojovnice. Je to Hatšepsut, jak je zřejmé z nápisů na podstavci i z její majestátní podoby. Socha byla vytesána s takovou pečlivostí a sílou, že i teď, po tisíciletích, působí hrozivě. Hatšepsut stojí vzpřímeně, s mečem v jedné ruce a žezlem v druhé. Její pohled je tvrdý, ale nikoli nelítostný – spíš spravedlivý. Vypadá jako někdo, kdo by vám nejdřív nabídl dohodu, ale kdyby se vám nelíbila, měl by už připravený plán B. Stojím jsem před sochou ...

Expediční deník. Egypt, 12. Ledna Do podzemí vstupuji s očekáváním, že mě přivítá tma, vlhko a něco šustícího, co budu radši nazývat "větrem". Realita však předčí veškeré představy. Tunel, kterým jsem se musela plazit jako had s klaustrofobií, se svažuje stále dolů a nakonec ústí do velké haly. Prostor je - jednoduše řečeno - ohromný. Hala má tvar osmiúhelníku a z každé druhé stěny vede další chodba někam dál. Uprostřed haly stojí masivní trojhranný podstavec. Těžko říct, co na něm původně stálo. Na každé ze tří stran je vyrytý nápis. Vlastně ne tak docela – jsou to kartuše a jsou mi nějak povědomé. Odkládám to v mysli na potom a volím jednu ze tří dál vedoucích chodeb. Vybírám první napravo, tak nějak pro pořádek. Jak jdu dál, vzduch se mění - už není zatuchlý, ale jakoby bohatý. Ani nevím, jak to popsat – prostě jako kdyby měl vzduch chuť zlata a vůni zapomenutého parfému, která je stále zřetelnější. Pokoj, do kterého vstupuji, vypadá jako osobní šperkovnice boha Ra. Tyrkysová barva je všude – na stěnách, podlaze i na stropě, který je tak vysoko, že by se na něj mohla zavěsit celá galaxie hvězd. Zlato zdobí každý povrch, jako by starověký dekoratér dostal zakázku na to, aby přehnal všechno. Nádherný nábytek je ovšem už na pohled tak nepohodlný, že v tu chvíli oceňuji vynález moderní pohovky. A pak jsem ji spatřila. Uprostřed místnosti sedí na bohatě vyřezávané zlaté stolici žena.  Nemám nejmenší pochyby, že to je Nefertiti. Ano, ta Nefertiti. Žena, na kterou čas zapomněl. Je nádherná. Jako inspirace pro básníky, malíře a sochaře, kteří by dali živ...

Expediční deník. Egypt, 5. ledna Počasí je dnes takové, že by i slunce prosilo o dovolenou. Obloha, zjevně inspirována staroegyptskými božstvy, září azurovou modří a slunce, ten nepopiratelný vládce pouště, zuřivě pálí jakoby chtělo dokázat, že být pískem není povolání, ale trest. Poušť se táhne do nekonečna – na jedné straně se v dunách vlní moře zlatého písku, na druhé trčí pár osamělých skal jako zapomenutí bohové dávných časů. Je tu ticho. Takové to ticho, co vám připomíná, že jste v říši, kde i vzduch je dost líný na to, aby vydával jakýkoliv zvuk. Za mými zády se táhne rozlehlý obzor. A přede mnou, jak už tomu bývá ve skutečnosti, vypadá krajina trochu jinak, než to ukazují turistické brožury. Tady na turisty nečeká nic. Žádná restaurace s nabídkou šťavnatého steaku, studeného piva a klimatizací. Je to tak syrové…Člověk cítí, že je na místě, které má svou vlastní tajemnou historii. Historii, jež by byla dávno zapomenuta nebýt takových nadšenců, jako … já. A tam, uprostřed té nekonečné pustiny, se přede mnou náhle objevují ruiny chrámu. Skoro celou stavbu už odnesl čas, podpěrné sloupy se v kusech válejí po zemi nebo němě trčí k obloze a jejich paty leží někde hluboko pod hladinou písku. Jsou už jen pozůstatkem dávné slávy, které byly kdysi zasvěceny. Procházím se kolem ruin a snažím se vnímat historii, která tu doslova visí ve vzduchu. Každé zrnko písku tu šeptá příběh. Na některých kamenech jsou ještě stále vidět hieroglyfy. Prohlížím si je a napadá mě, co se asi honilo hlavou tomu, kdo je vytesal. Doufal, že jeho dílo vydrží věky nebo se prostě jen sna...